Kdysi na šichtu, dnes na výlet

Na dohled z dálnice D6, asi dvacet kilometrů od Prahy, se tyčí kopec zvláštního tvaru – jako by ho tvořily obří schody, a navíc mu někdo uřízl špičku. Vlastně vůbec nejsme daleko od pravdy. S nadmořskou výškou 484 metrů zdejší krajině vévodí Tuchlovická halda. Dříve na ni horníci ukládali nepotřebný materiál ze zdejšího černouhelného dolu, dnes slouží jako oblíbený cíl pro výletníky.

Na úpatí kopce přicházím k hned dvojnásobnému pomníku. Vysloužilý důlní vozík s hornickým pozdravem „Zdař Bůh!“ a nápisem „Důl Tuchlovice 1941–2002“ upomíná na zdejší hornickou historii a pamětní kámen hned vedle vozíku vzpomíná na důlní neštěstí, ke kterému tu došlo v roce 1960. „Nacházíme se na úpatí bývalého dolu Tuchlovice. Důl byl založen v roce 1941 po rozsáhlém geologickém průzkumu. Zpočátku se důl jmenoval Jaroslav, poté dostal jméno Nosek a svou éru završil se jménem Tuchlovice,“ dozvídám se od magistra Petra Němečka, který působí jako technický pracovník a geolog v odštěpném závodě Příbram. Hloubení jámy trvalo dva roky a horníci se dostali do hloubky 480 metrů. Těžbu uhlí ale tehdejší vlastník, tedy Pražská železářská společnost, v době druhé světové války nakonec nezahájil. K tomu došlo až po skončení války a také znárodnění dolu.

Neznalého člověka ani nenapadne tu bývalý důl hledat. Pohodlná asfaltová cesta se klikatí mezi ploty, za nimiž vidíme bezpočet solárních panelů. „Kousek od nás, uprostřed té solární elektrárny, se nacházela samotná jáma. Na celé ploše solární elektrárny ležel celý areál dolu. Byl to docela rozsáhlý komplex včetně úpravny, samotného dolu, ubikací… Na svou dobu šlo o moderní důl,“ ukazuje Petr Němeček.

Za šest desítek let fungování důl Tuchlovice vydal necelých 34 milionů tun černého uhlí. To rozhodně není málo, Tuchlovice byly výraznou součástí kladenského revíru. Vznikly tu desítky, možná i stovky kilometrů podzemních chodeb, které navazovaly na další doly na Kladensku. Jenže i sem dolehla nerentabilita další těžby a celkový odklon od uhlí. 28. února 2002 z hlubin tuchlovického dolu horníci vyvezli poslední vozík. Šlo o předposlední důl na Kladensku. Úplně těžba v revíru skončila o necelého půl roku později, když těžaři v červnu téhož roku uzavřeli důl Schöller.

V historii dolu nebylo vždy veselo. 23. září 1960 tu vypukl požár, který si vyžádal životy dvaceti horníků. Jejich památku připomíná zmíněný pamětní kámen. Šlo o nejhorší důlní neštěstí v dějinách celého kladenského revíru.

Důl zaplaven, odval přetvořen

Dnes už žádné důlní neštěstí v Tuchlovicích nehrozí. Veškerá technika důl opustila, chodby zaplavila voda a vstupní jámu rekultivátoři zasypali popílkovou směsí a na povrchu uzavřeli povalem. Veřejnosti není přístupný, protože se nachází přímo v areálu solární elektrárny.

Zatímco budovy dolu z povrchu zmizely, zdejší odval čekal nový život. Původně na výšku měřil 74 metrů. Jeho kuželovitý tvar ale nebyl v souladu se současnými báňskými předpisy. „Svahy byly nestabilní, z haldy se prášilo, srážková voda se podílela na menších sesuvech půdy a deformacích, které probíhaly v odvalovém tělesu,“ vysvětluje geolog. Pracovníci Palivového kombinátu Ústí, který tenkrát měl rekultivaci na starosti, tak kopec asi o šestnáct metrů snížili. „Byl to výjimečný projekt, do kterého se zapojili projektanti i ochranáři přírody, kteří se zároveň museli řídit báňskými předpisy. Těleso odvalu bylo vytvarováno do současného tvaru komolého kužele, který je protáhlý od jihozápadu k severovýchodu, takže svým tvarem připomíná kapku,“ pokračuje Petr Němeček.

Svah projektanti navíc rozdělili do pěti etáží, tedy jakýchsi zářezů, schodů. „Kdyby se halda nechala v jednom svažitém terénu, docházelo by k sesuvům,“ dozvídám se dále. „Poté byl povrch pokryt těsnicí jílovou vrstvou, která zabrání případnému zahořívání. V hlušině totiž pořád zůstává jistá uhelná složka. Tato vrstva byla následně pokryta úrodnou půdou a osázena zelení. Jen v západní části byla halda pokryta vrstvou samotné haldoviny a ponechána samovolnému procesu zazelenění.“ To bylo přínosem i pro vědce, kteří mohli sledovat, jak si příroda s haldou poradí.

Místo na výlet, kulturu i na svatbu

Rekultivační práce odborníci zahájili v roce 2006 a hotovo měli v roce 2014. A přírodě se na haldě daří. Je zelená, rostou na ní keře a mladé stromky, zabydluje se tu zvěř jako třeba srnky nebo zajíci a v místních tůňkách se daří obojživelníkům.

Podle Petra Němečka místní obyvatelé haldu oceňují. „Halda je využívána docela významně, stala se turistickým lákadlem. Je z ní krásný rozhled do širokého okolí. Nahoře je vybudované ohniště, takže se tam mohou konat i menší kulturní akce pořádané místní blízkou obcí Tuchlovice. V létě se tu koná běžecký závod Halda a na podzim se tu zapaluje Masarykova vatra. A letos se navrchu dokonce konala svatba.“ Ti, kteří touží po vzdělání, ocení i pět zastavení naučné stezky, kterou tu státní podnik DIAMO nechal nainstalovat.

Mezi místní ostatně patří i sám Petr Němeček, kterého k Tuchlovické haldě váže silné pouto. „Jako malý kluk jsem tu sbíral zkameněliny a minerály, takže právě tady začala moje kariéra geologa,“ směje se. Nalezené kameny schovává dodnes, doma na zahradě si z nich vytvořil skalku. Je o to cennější, že dnes už se minerály z hlubin dolu na zrekultivované haldě najdou jen stěží.

Láká mě vystoupat nahoru, jenže pohled na zledovatělé cesty mi toto přání překazí. Určitě tu ale nejsem naposledy. Až se oteplí a příroda zazelená, vrátím se sem. A jsem zvědavý, co tu uvidím. Slibuji, že se o zjištění podělím…